Jako malíř realistických obrazů se světu prezentuji v podstatě od dětství. Nicméně začínám pozorovat určitou spojitost s okolním světem a mou tvorbou, která tu vždy asi byla, jen jsem jí do dnešních dnů nevnímal. O čem to vlastně mluvím? Mluvím o svobodě!  

Přesto, že je náš svět v podstatě forma iluze, kterou tvoří naše mysl prostřednictvím smyslů, kterými je lidské tělo vybaveno, je realita kolem nás taková, jaká je.  Jinou nemáme ať se nám to líbí nebo ne. Ano žijeme v Matrixu všedních dnů, máme své práce a zaměstnání, povinnosti, zákony, slušné vychování zkrátka vše, co jsme se za ta léta života na zemi naučili. Nic není zadarmo a jak praví staré dobré přísloví, bez práce nejsou koláče. Pojďme si nyní definovat co je to vlastně svoboda.  

Musíme si přiznat, že opravdu svobodní jsme ve svém životě pouze jako děti. Na svět přicházíme vybaveni smysly, které jsou schopné absorbovat cokoliv do ní uložíme. Děti věří na strašidla procházející skrze zeď, levitující superhrdiny apod. V jejich světě lze skutečně všechno! Jenže svět dospělých je založen více na vědění než na pocitech a představách. Víme, že skrze zeď neprojdeme, létat bez letadla neumíme, zkrátka víme, že to „nejde“ a učíme to naše děti. Zapomínáme zároveň na fakt, že je velký rozdíl mezi tím, když něco nejde, nebo když něco neumíme. Jen si představte, co by vám například v dobách středověku asi řekl někdo na tvrzení, že jednou budeme cestovat robotickou sondou na Mars? Asi by se to nesetkalo s valným pochopením. A přeci to lze, když najdeme způsob, jak to provést.

Picasso - „Každé dítě je umělec. Problém je jím zůstat, i když vyrostou.“

Dalo by se tvrdit, že vědění a svoboda jsou spojité nádoby. Čím více víme, tím méně do určitého bodu svobodní jsme. Jako dospělý lidé platíme půjčky, hypotéky, nájem, benzín, chodíme každý den do práce a ruku na srdce málo kdo z nás v životě děláme jen to co nás od srdce baví a naplňuje. Přesto, že svět vzniká uvnitř našich myslí zdá se nám, že svět je tam venku a je nám servírován tak jak nám ho formuje neviditelná síla z venčí. Během života v naší hlavě vzniká mentální ohrádka, která nastavuje naše limity, aniž si to uvědomujeme. Naše mysl je lapena do víru událostí a není schopna věnovat pozornost podstatným věcem. 

Zde se již vrátím k analogii mé vlastní realistické tvorby s myšlenkami na svobodný projev. Aby člověk uměl dobře malovat, musí léta studovat a osvojovat si teoretické znalosti, které nám zanechaly předchozí generace malířů. Opravdu kvalitní realistické dílo vzniká na základě několikaletého studia, a i přes neuvěřitelnou dřinu a hodin strávených v ateliéru, ne každý je schopen se dostat do bodu opravdového mistrovství (Věřte mi, že dokonalost je téměř nedosažitelná meta). 

Matěják - „Maluji jen to, co je ohraničeno věděním“

Zde však nastává onen problém, protože stejně jako každý realista, maluji pouze to, co vidím, co vím a znám. Realistická tvorba je tak více vázána na vědění než na pocity. Ve světle nejnovějších poznatků je však realita pouhá iluze. Uvnitř hmoty není v podstatě nic, barva je iluze vytvořená mozkem apod. To že něco vidíme, neznamená že to tak opravdu JE. 

Dostat se v umělecké tvorbě za hranici vědění je další krok, ke kterému se jen tak nikdo neodváží. Rád bych se touto cestou vydal za hranici, která není na první pohled viditelná. Nevím zatím jak, a jak taková cesta může vlastně vypadat. Věřím však, že dříve nebo později překročím vlastní stín a vymaním se z pout realismu, která jsem si dobrovolně před lety nasadil.